Kanibal z Nine Elms – recenze
Autor dal opět život perfektním postavám. Ač byste Kate nenazvali ženou roku, protože některé její výkyvy nejsou zrovna košer, budete ji chápat a fandit jí. Tak jako k Erice, najdete si k ní cestu, která bude snadná a jednoduchá, protože vše, co dělá, je čisté a průhledné.
A Tristan je miláček, toho nelze nemilovat.
Kanibal z Nine Elms není jen skvělý thriller, který podtrhuje autorův um, ale také je důkazem, že se autor stává lepším. Jeho smysl pro detaily se znásobil, tato kniha je bezpochyby tou nejpropracovanější, kterou jsem od něj četla. Lehké nuance, které by čtenáře mohly nakopnout k rozpoznání pachatele, jsou tak drobné, že si troufám tvrdit, že to nedáte.
Když si na konci celého příběhu dáte dvě a dvě dohromady a budete se na ty drobnosti dívat již „znaleckým“ okem, nebudete chápat, jak tohle všechno autor přímo bravurně vymyslel.
Pokud je mezi vámi, čtenáři, ještě někdo, kdo autorova díla nečetl, nebo k tomu měl odtažitý postoj, věřím, že touto knihou vás přesvědčí, že si každý milovník thrillerů přijde na své.
Díky příběhu Kanibal z Nine Elms vám ukáže, že titul „jeden z nejlepších, nejúspěšnějších, nejoblíbenějších autorů v České republice“ má právem! A taky nejroztomilejších – ale to by bylo do jiné recenze. 🙂
Pane autore, děkuji za Kate, za novou skvělou sérii, ale toho Petersona s Erikou vám jen tak neodpustím. 🙂
Tato kniha rozhodně stojí za to, přátelé, čtenáři, milovníci thrillerů a fanoušci autora, určitě si ji přečtěte! Nová závislost je tu! 🙂
Celou recenzi si můžete přečíst na webu Daramegan.cz
Smrtící tajnosti – recenze
Robert Bryndza opět pozvedl laťku, jeho thriller se v mnohém podobá mrazivému filmu 8mm.
Je to tedy zvláštní pocit, že v knize, která má několik stovek stran, čekáte především na to, o kom se nemluví. Na muže, jenž stojí za zločiny, o kterém přibližně polovinu stopáže románu nemáte ani ponětí. Sami sebe jsme přistihli, že s každou další kapitolou rostlo očekávání, kdy se onen tajemný maniak ukáže. V tomto ohledu se Bryndzovi podařilo nejen stupňovat napětí, ale vnořil se do mysli totálního magora tak hluboko, že ho musíme paradoxně pochválit. Slovo paradoxně jsme použili zejména proto, jaké činy má onen neznámý na svědomí.
A protože nebudeme naznačovat ani jeho identitu, ani jakákoli další vodítka, smiřme se s tím, že jej budeme označovat jako občana X, pakliže můžeme použít tuhle ruskou zrůdu za vzor. Kdybyste se náhodou nechytali, hovoříme o legendárním filmu ´Citizen X´ z roku 1995, v němž dochází na pátrání po jedné jediné osobě. Tou není nikdo jiný než Andrej Čikatilo. Jeho skutky nemají v Bryndzově románu místo. Tento anglicko-slovenský autor doposud zachoval k dětským obětem velmi razantní odstup, a dělá dobře.
Robert Bryndza (*1979) je mimochodem britský autor žijící trvale na Slovensku se svým manželem Jánem. Jeho kniha, Dívka v ledu (The Girl in the Ice), které se již prodalo přes milion výtisků, byla označena jako The Wall Street Journal a USA Today bestseller. Jedná se o první díl série s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovou. I pokračování Noční lov (Night Stalker), Temné hlubiny (Dark Water), Do posledního dechu (Last Breath) se drželo na předních příčkách prodávaných knih. Zaslouženě. Stejně dobře si vedl i předposlední zásek na autorově pažbě v podobě „Chladnokrevně“, který jsme recenzovali na konci roku 2018 a udělili mu hodně silných 88 procent.
Tentokrát jsme nakladatelství Cosmopolis požádali o recenzní výtisk knihy ´Smrtící tajnosti´, a protože se nám Bryndza vždycky vysmýknul z kritiky, neměli jsme k jeho knihám výtky, snažili jsme se tentokrát přistoupit k jeho nejnovějšímu dílu spíše negativně. Hledali jsme, pátrali, špekulovali a kombinovali, co přesně by nám mohlo vadit, abychom ho zase jenom nechválili. Jenomže ono se toho zase mnoho nenašlo. Bryndza si opět dokázal pohrát s napětím, ale tentokrát to udělal skutečně mistrovsky. Jak už bylo naznačeno v úvodním odstavci k recenzi, on popisuje zločin, nechává vést čtenáře skrze dialogy a obrazy (mimořádně hezky pojaté, po vzoru Weavera) a až po stovce stran vám dojde, že je to všechno fajn, ale doposud ani náznak po zločinci. Máme přeci mrtvé, napadené, máme vyslechnuté svědky, ale nemáme to hlavní: chybí motiv a jasné stopy. Bryndza, ačkoli není a nikdy nebyl policistou, věrohodně zobrazuje nejen oddělení, ale především práci na místě činu. Od nic neříkajících výslechů přes ohledávání zahrad, zapadlých ulic a omlácených baráků. Zde jen jedna poznámka, a to spíše psychologického charakteru. Pakliže se vyšetřuje vražda, navíc drastická, je zvláštní, že nikdo z vyslýchaných není před policisty nervózní. My bychom asi byli, kdyby se v okolí potuloval magor, co podřeže a umlátí mladou ženu…
K ději.
Jednoho mrazivého rána nalezne po probuzení matka svou dceru v kaluži krve a zmrzlou na malé předzahrádce. Kdo mohl provést takovou věc – zavraždit oběť na prahu jejího vlastního domu, ještě k tomu na Štědrý večer? Po posledním, velmi bolestném případu se Erika Fosterová cítí zranitelná, ale nakonec se rozhodne, že se ujme i tohoto vyšetřování. Jakmile začne pracovat, objeví zprávu o útocích ve stejné, dosud poklidné čtvrti Londýna. Všechny spojuje jeden detail – oběti byly napadeny černě oblečenou postavou s nasazenou plynovou maskou…
Člověk v maskou, který nám tak nevědomky evokoval zmíněných 8mm s Cagem v hlavní roli, je asi nejzajímavější postava knihy. Zbylé charaktery jsou dobré: policisté, možní pachatelé, její (Marissy) ´spolupracovníci´ v odvětví erotického průmyslu, rodina, známí, opečovávaná dáma, kamarádi. Ale ten, který má všechno zlé na svědomí, to je úplně jiný šálek čaje. Jak jsme v nedávné recenzi chválili Dominika Dána za perfektní dialogy, jež jsme dali na roveň ruského velikána Fjodora Michajloviče Dostojevského, Bryndzovi na dálku smekáme za charakter vraha (i když je to celé jinak). Detaily, kterými ho opatřil, jsou absolutně uvěřitelné a nečekané (neměla strach, nic v těch očích nebylo, mrazilo ho v rozkroku). Vážně se nám těch několik málo pasáží líbilo. ´Několik málo´ musíme zdůraznit, protože kniha sama o sobě čítá snad 400 stran a o vrahovi se dočtete asi tak v desetině. Jako na vodítku, tak si lze představit autorovu snahu po zakrytí jeho identity do posledního možného okamžiku.
O pointu vás nepřipravíme, ale buďte si jistí, že mužem v masce to nekončí. Logiku s koncentračním táborem Mauthausen navíc nelze zpochybnit. Robert Bryndza nás tímto opravdu hodně překvapil. Až v samotném závěru jsme si vzpomněli na těch prvních pár kapitol, opilé mladíky, selfie, křik do kurev během výstupu z metra do zasněžených ulic Londýna před Foxberry na Howson Road…
Celá kniha je jako vždy rozdělena do kapitol (cirka 70 včetně epilogu), které se hezky čtou, stránky odskakují a snad jediné, co nám vadí, je znovu ta spisovnost na místech, kde se vyloženě nehodí. Rozhovory s obětí (napadení, znásilnění), její výpověď, obyčejné tlachání policistů, to všechno jsou okamžiky, kdy prostě té spisovné výslovnosti, dotahování koncovek a správným oddechům mezi slovy nevěříme. Působí to škrobeně, zbytečně. Jinak ale úžasně strhující, na detailech postavený román, který přečtete za dva dny jedna radost.
Kdybyste chtěli nenápadné vodítko, budiž jím anglická noticka: „To commit the perfect murder, you need the perfect cover…“
Hodnocení: 82 procent
Recenze vyšla na webu Krajskelisty.cz
Rozhovor pro Denik.cz
Do povědomí čtenářů jste se poprvé zapsal romantickými komediemi. Co vás vedlo k tomu, že jste začal psát zrovna krimi thrillery?
Vždycky jsem chtěl napsat opravdu úspěšný krimi thriller. Komedie byly úspěšné do určité míry, ale já jsem věděl, že k tomu, aby mé kriminální příběhy byly také populární, musím s nimi začít dříve, než začnou být komedie populární až příliš.
Když popisujete místo činu, všechny ty cákance krve a podřezaná hrdla, působí to velmi věrohodně. Kolik takových míst, kde se stala vražda, jste viděl ve skutečnosti?
Mám to štěstí, že jsem neviděl příliš mnoho násilí na vlastní oči, ale žil jsem deset let v jižním Londýně, kam často umisťuji děj svých knih. Znám to tam dobře a slyšel jsem mnoho příběhů o zločinech, které se tam odehrály. To byl takový odrazový můstek pro mnoho z mých knih.
Také mám štěstí, že jsem mohl spolupracovat s policistou ve výslužbě, mluvil jsem s různými lékaři, zdravotními sestrami a dalšími odborníky, kteří mi byli schopni přiblížit, jakým způsobem probíhají trestné činy a jak jsou lidé zabíjeni. Musím říct, že násilí mě vlastně děsí. A když píšu o něčem, co mě děsí a z čeho mám strach, doufám, že se na čtenáře přenese můj dojem a emoce, které se snažím vyjádřit.
Celý rozhovor si můžete přečíst na denik.cz
Recenze knihy Smrtící tajnosti
Nový Bryndza pošesté a nejlíp?
Erika se ještě stále vyrovnává s posledním případem a nemá to jednoduché ani v osobním životě. Pohled na mrtvou mladou ženu, kterou někdo brutálně pobodal a nechal vykrvácet na Štědrý večer v její předzahrádce, jí moc neulehčí. Během několika dní navíc zjistí, že okolo oběti vyrůstá celkem složitý příběh, který má nejednu neznámou. Ačkoliv je podezřelých víc než dost, důkazy jsou prakticky nulové. Není se čeho chytit… A do toho všeho se přidá maniak, co útočí na své oběti v plynové masce. Je to náhoda, nebo spolu oba případy souvisí?
Tentokrát se ale nebojuje jen v policejní rovině. Erika svádí boj i sama se sebou. A stejně tak ostatní členové jejího týmu. Robert Bryndza tentokrát rozehrává úžasně propracovaný příběh, který nejen že má hlavu a patu, ale hlavně rozuzlení, jež překvapí. Ten chlap prostě psát umí. A i když to trochu vypadalo, že ustrnul v monotónnosti, a i když rozvíjí postavy, stále se drží stejného konceptu. V případě Smrtících tajností vsadil na něco trochu jiného a myslím, že se to vyplatilo. Většinou je vrah brzy čitelný. Tady je možných adeptů víc, a stejně čtenáře na konci čeká slušný šok.
Samotná pointa je skvěle vykonstruovaná. Přes spoustu kliček a důležitých momentů se dostáváte k rozpletení toho největšího tajemství, které nečekáte ani v nejmenším. A tuším, že v souvislosti s vedením příběhu by napadlo opravdu jen málokoho. Kniha Smrtící tajnosti má i solidní spád. Čte se lehce, nepospíchá, ale spravedlivě ukrajuje velká sousta. Kromě vypjatých a nutných momentů chybí zbytečné násilí, vše se odehrává hlavně na psychologické rovině. Díky tomu má také prostor víc rozjet postavy. A že jim tentokrát dává velký prostor.
Erika Fosterová je symbolem silné a tvrdé ženy, která zvládne nejrůznější příkoří. Bryndza jí toho na záda nakládá víc než dost a teď pošesté tomu není jinak. A stejně tak jsou čtenáři zvyklí, že se se vším pere s bravurou a tvrdošíjnou zpupností. Je však zranitelná jako každý hrdina. A potřebuje být chvíli „jen“ člověkem. Autorovi se povedlo nahlédnout do jejího nitra a poskládat hezky čtivý charakter, který je snadné si oblíbit.
Na tento díl jsem se obzvlášť těšila. Ten minulý navnadil na slušnou jízdu a byla jsem velmi zvědavá, s čím přijde tentokrát. A nezklamal. Vraha jsem si neuhodla ani náhodou, i když jsem pár tipů měla. A závěr? Ten mě odrovnal. Celkově se mi na tom líbí hlavně lidskost, které je tu mnohem víc, než v předchozích dílech. Postavy stejně jako autor rostou, jsou hlubší, propracovanější a díky bohu mají pořád co objevovat. To samé se týče zápletek. Opravdu zdařilý koncept. A teď se samozřejmě těším na další. Sakra…
Recenze vyšla na webu Luxor.cz
Rozhovor pro Novinky.cz
Kdy jste začal s profesionálním psaním?
Profesionálně jsem začal psát v době, kdy jsem po studiích herectví neměl žádnou práci a rozhodl jsem se, že si pro sebe napíšu divadelní hru. Jmenovala se Branko a Branka, byla o chorvatském kouzelníkovi a představil jsem ji na divadelním festivalu v Edinburghu. Její úspěch byl pro mě impulsem, abych se psaní začal věnovat ještě víc, tak jako jsem o tom v dětství snil.
Měl jste někdy nějaký spisovatelský vzor?
Asi Stephena Kinga. Mám hrozně rád nejen jeho romány, nejvíc asi Misery, ale i jeho knihu s názvem O psaní, což je zčásti autobiografie a zčásti úvahy o spisovatelském řemesle. Rád mám taky Thomase Harrise, autora knihy Mlčení jehňátek, to je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Postava, kterou ve filmovém zpracování hraje Jodie Fosterová, mě i částečně inspirovala k mé hlavní hrdince – Erice Fosterové. Podle mě je to totiž jedna z nejlépe napsaných ženských policistek. A mimo žánr detektivek a thrillerů si vážím Sue Townsendové, „stvořitelky“ postavy Adriana Molea.
Celý rozhovor si můžete přečíst na novinky.cz
Rozhovor na Seznamzpravy.cz
„Myslím, že práce spisovatele je vykreslit svět takový, jaký je. Jedna z knih je o tom, jak jej Erika se svými kolegy objevuje, jak to funguje ve vyšší společnosti. O tom bylo mé první dílo. Jsem fascinován i sociálními sítěmi, kolik informací o sobě dáváme na internet. Našel jsem velmi zajímavé téma, o kterém psát. A to nemluvím o tom, že to dělám i já. Mám svůj profil,“ přibližuje Robert Bryndza své příběhy.
Celý rozhovor Roberta Bryndzy na seznamzpravy.cz
Smrtící tajnosti – recenze Daramegan
„Na Štědrý den jsem ji viděl dvakrát. Jednou odpoledne. Začalo se stmívat, takže chvíli před čtvrtou. Vyšla z Ivanova domu a metala kolem sebe blesky. Šel za ní a žadonil, aby se vrátila… Bože, ten ale vypadal žalostně. Měl na sobě jen džíny a tričko, byl bez bot. Klečel ve sněhu, brečel a prosil ji.“
Kniha s názvem Smrtící tajnosti je už šestým případem, ve kterém se setkáváme s neústupnou vyšetřovatelkou Erikou a jejím týmem. Ten po vážném zranění znovu doplní i James Peterson.
Je jen krátce po uzavření posledního Eričina případu – řádění sériového vraha, do nějž jsou Erika i její kolegové vtaženi osobně…
Namísto klidných vánočních svátků, které si všichni zaslouží, se musí vypořádat s vrahem, který zaútočil přímo na Štědrý večer.
Marissa Lewisová, krásná tanečnice burlesky, se vrací po představení domů. Tam však nedojde. Ráno ji její matka najde v kaluži krve a zmrzlou na malé předzahrádce. Kdo mohl provést takovou věc – zavraždit oběť na prahu jejího vlastního domu?
Jakmile začnou Erika a její tým na případu pracovat, najdou souvislosti s útoky ve stejné, dosud poklidné čtvrti Londýna. Všechny spojuje jeden detail – oběti byly napadeny černě oblečenou postavou s nasazenou plynovou maskou. Jen tento útok však skončil smrtí…
Robert Bryndza je britský autor žijící trvale na Slovensku se svým manželem Jánem. Jeho kniha, Dívka v ledu (The Girl in the Ice), které se již prodalo přes milion výtisků, byla označena jako The Wall Street Journal a USA Today bestseller.
Jedná se o první díl poutavé série s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovou. I pokračování Noční lov (Night Stalker), Temné hlubiny(Dark Water), Do posledního dechu (Last Breath), Chladnokrevně (Cold Blood) a Smrtící tajnosti (Deadly Secrets) se drží na předních příčkách prodávaných knih.
Kromě této série je Robert Bryndza taktéž autorem romanticky a humorně laděných zahraničních bestsellerů. Více o autorovi je možné se dočíst na webových stránkách robertbryndza.com, Twitteru @RobertBryndza či na Facebooku a Instagramu.
V knize Smrtící tajnosti se vydáváme za rozuzlením chladnokrevné vraždy, kdy v čele vyšetřovacího týmu stojí Erika Fosterová, již po šesté. Její odhodlání, neochvějnost, ale i lehce zmatečná osobnost je právě to, co mě k ní přitahovalo, čím si mě získala. Proto jsem nesmírně vděčná nakladatelství Cosmopolis, že jsem si knihu mohla přečíst s předstihem a užít si tento případ neovlivněná okolím. Po dočtení se budu opakovat, jako pětkrát předtím, tohle bylo fenomenální!
Myslela jsem si, že po pátém díle, s názvem Chladnokrevně, mě již autor nedokáže překvapit. I přesto, že stále považuji právě pátý díl za nejlepší ze všech, tak Smrtící tajnosti byly opět o něco jiné. Hlavně svým závěrem, kde se autor zabývá docela složitým a také těžkým tématem, mi ukázal, že stále má nějaká ta esa v rukávu a dokáže mě překvapit.
Erika pracuje na složitém případě vraždy mladé dívky, který se zprvu zdá nevyřešitelný, hlavně proto, že stále chybí zásadní indicie, jež by případ posunuly dál. V průběhu vyšetřování a hledání důkazních materiálů se ovšem něco stane v rodině Eriky a ta musí odjet. Případ přebírá někdo jiný, který se ocitne ve smrtelném nebezpečí.
A aby toho nebylo málo, velké změny se dějí i v životě Petersona, a než si stihnou všichni všechno říct, opět násilník v plynové masce zaútočí na nevinnou oběť…
Smrtící tajnosti se mi líbily. A proč? Prostě proto! Už jsem se několikrát zmiňovala o tom, jak je na houby psát recenzi na něco, co milujete, co jste si užili, co se vám ohromně líbilo, protože slova se zadrhávají a pořád mám pocit, že nedokážu sdělit to nejdůležitější. Ano, je vtipné, že se mi to stává u každé knihy Roberta Bryndzy. Ovšem já za to nemůžu, za to může on!
„Použil jste popruh Josephova fotoaparátu, který jste mu svíral kolem krku. Je protiprávní používat škrcení proti podezřelým nebo veřejnosti. V dřívějších dobách byla policie ve škrcení trénovaná, ale řekl bych, že jste příliš mladý a nezkušený…“
Když vidím kolem sebe plno čtenářů, kteří znají tohoto autora, ve chvíli, kdy se dívám na všechny příspěvky, které o jeho knihách objevím, tak si říkám, že už nemůže být nikdo, kdo by jej neznal nebo o něm nevěděl. Pokud ale patříte mezi ty, kteří od autora ještě nic nečetli, určitě to napravte. Celá jeho série s Erikou je velmi návyková a já vám slíbím, že po prvním díle si pospíšíte do knihkupectví pro další, abyste zjistili, že tam půjdete ještě třikrát.
Musím říct, že Smrtící tajnosti, tak stejně jako všechny ostatní knihy, jsou specifické, co se týče délky kapitol. Velmi krátké kapitoly dodávají čtení svižný ráz a pocit, že nemůžete čtení odložit. Já přečetla tuto knihu za jeden den a pokaždé, co dočtu některý díl s Erikou, tak jsem sama na sebe naštvaná, že jsem si to nešetřila a nečetla pomalu – co teď budu jako číst? Jenže ono to opravdu nejde jinak a já to dočíst prostě musím…!
Pokud se chcete pustit do některé knihy Roberta Bryndzy, tak já osobně doporučuji začít hezky od prvního dílu. Případy jsou sice jiné, ale postavy se rozvíjejí v každé knize, a pokud byste začali tímto dílem, uniklo by vám spousta souvislostí. A vy, kteří se už nemůžete dočkat dalšího dílu, tak vězte, že Smrtící tajnosti si užijete, a to tak, že maximálně!
RECENZE knihy CHLADNOKREVNĚ
Uvidíte, že vám autor ukáže, že stále dokáže překvapit a napsat příběh, který jste od něj už ani nečekali.
Jsem hrdou fanynkou Roberta Bryndzy a jeho série s šéfinspektorkou Erikou Fosterovou. Protože jeho knihy mám přečteny všechny, myslela jsem si, že už jej dokážu odhadnout a tím pádem budu vědět, co od něj očekávat. Ovšem v knize Chladnokrevně mi autor ukázal, že stále dokáže překvapit, a společně s pátým dílem přišel nečekaný případ, který mne naprosto pohltil, a já věděla, že se ze mě stává ještě větší fanynka než doposud.
V této knize se setká čtenář opět se „starou“ známou Erikou Fosterovou a společně s ní také s Mossovou, Petersonem a docela důležitou postavou se stane i Paul Marsh. Na to se těšte!
Ale krom těchto, nám známých postav, se do výsluní dostanou také Max s Ninou. Že vám ta jména nic neříkají? Ani nemůžou. Jsou to nováčci, kteří ovšem velmi zamíchají dějem.
Autor Robert Bryndza napsal příběh, který se odehrává ve dvou rovinách. Na jedné straně Erika se svým týmem vyšetřuje záhadné objevení mrtvých těl v kufrech a na druhé se Max a Nina snaží o to, aby se na ně nezapomnělo. V jednu se chvíli se tyto dvě roviny propojí a v ten okamžik se začnou dít nevídané věci.
Dle mého názoru se kniha Chladnokrevně liší od všech ostatních právě tím, jak je napsaná. Je to něco jiného, než jsem jako čtenář byla doposud zvyklá, a musím říct, že mi to vlilo novou energii do žil. Dokonce jsem si po dočtení říkala, že příběh Maxe a Niny lehce zastínil Eriku jako takovou, ale to samozřejmě není možné. Jen se jí dokázal vyrovnat. Robert Bryndza se vrhl na psaní dvou příběhů, které se odehrávají ve stejném čase, jen na jiném místě, a v jednom okamžiku se tyto příběhy propojí a dostanou nový rozměr. Katastrofy. Honičky o čas. O život.
Jak už jsem zvyklá z předešlých knih, tak i v Chladnokrevně se mi dostalo příběhu, který má spád a stránky doslova ubíhají samy před očima. Krátké kapitoly, kterými je autor proslulý, tomu dodávají mi tak známý efekt „rychločtení“ a žádné zbytečné prostoje a zdlouhavé popisy nekazí celkový dojem z knihy. Robert Bryndza šel opět rovnou na věc, neřešil žádné zbytečnosti a podával mi přesně ty informace, které jsem v danou chvíli potřebovala, abych si čtení užila na sto procent.
I když si myslím, že má recenze je zaujatá, protože autor je pro mě nejlepší, tak mi věřte, že se ji snažím podat tak, abych vám ukázala, že opravdu Chladnokrevně i ostatní knihy stojí za přečtení. Když se dívám kolem sebe, co kdo čte, tak se autorovy knihy objevují ve čtených velmi často, tudíž docházím k názoru, že nejsem tak daleko od pravdy a příběhy s Erikou Fosterovou patří mezi ty top tituly.
Ve chvíli, kdy budete otevírat Chladnokrevně na první stránce, vzpomeňte si na to, že jsem psala o tom, jak je tato kniha jiná. Uvidíte, že vám autor ukáže, že stále dokáže překvapit a napsat příběh, který jste od něj už ani nečekali. V minulých příbězích byl Robert Bryndza znám tím, že čtenáři vraha odhalil hned ze začátku a od toho se příběh odvíjel. Teď zase dostanete dva příběhy v jedné knize, které vám nedají spát, dokud jej nedočtete. Celou knihu slupnete jako malinu a na konci budete nadávat, že to není delší! A taky budete nadávat, že opět musíte nechat Eriku „odejít“… Nedokážu si představit, že jednou tato série skončí…
Konec nostalgie, věřte mi, Chladnokrevně si přečíst chcete! Je to #musthave tohoto pololetí!
RECENZE knihy DO POSLEDNÍHO DECHU
Robert Bryndza pokračuje s fantastickou sérií s Erikou Fosterovou a i tentokrát přináší napětí DO POSLEDNÍHO DECHU
Čtvrtý příběh s názvem Do posledního dechu je doslova dechberoucí čtení; rychlý a až zběsilý závod o čas; napjatý boj mezi sériovým vrahem a týmem vyšetřovatelů. Čtenář sleduje sériového vraha, jenž si vytváří falešné profily na Facebooku a na různých internetových seznamkách. Chce tak vylákat mladé dívky na schůzku.
Příběh otevírá nález těla v kontejneru. Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová je sice na místě nálezu jako první, případ ovšem nespadá pod její kompetenci – velí mu Eričin „starý známý“ Sparks. Tento nepříjemný fakt ale Eriku nedokáže zastavit, a dokonce se rozhodne k pro ni dříve nepřijatelnému ústupku a pokusí se se svým úhlavním nepřítelem usmířit. A tak jako obvykle se rovnou vrhne do práce. Brzy se vynoří souvislost s jinou, čtyři měsíce starou nevyřešenou vraždou. Obě dvě oběti se našly ve stejném prostředí a zemřely stejným způsobem. Obě se navíc přes internet seznámily s novým mužem a vydaly se na schůzku naslepo. Erika a její tým musí rychle zjistit, kdo se skrývá za falešnými profily na Facebooku a láká naivní mladé ženy na schůzku. A jde vůbec chytit vraha, který existuje jen virtuálně?
Sám Robert Bryndza o námětu svého čtvrtého thrilleru tvrdí, že je to jeho reakce na skutečnost, kolik toho lidé o sobě na sociálních sítích prozrazují, aniž si uvědomují důsledky.
Thriller Do posledního dechu podle něj ukazuje, jak snadné je pomocí sociálních sítí pro vrahy zjistit nejrůznější podrobnosti o budoucí oběti…
Přestože co se příběhu týče, Robert Bryndza opět překvapuje, nemění se propracovanost hlavních hrdinů a důraz nejen na jejich profesní, ale i osobní život. Opět se setkáváme se sympatickým a chápavým Jamesem Petersonem, Kate Mossová je i nadále loajální, inteligentní a vtipná stálice a Erika se postupně zbavuje starých traumat a otevírá se novým zkušenostem. Zachovává si stále svou neústupnost a tvrdohlavost. Ale to by nebyla Erika Fosterová, kdyby šlo vše hladce…
ROZHOVOR na Aktualne.cz
„Dívka v ledu byla označena jako The Wall Street Journal a USA Today bestseller. Čekal jste takový úspěch, nebo Vás překvapilo, jakého ohlasu se knize dostalo?“
„Jistě že mě to překvapilo. Nikdy mě nenapadlo, že by se mé knihy mohlo prodat více než milion kusů jen v angličtině, a navíc že bude přeložena do pětadvaceti jazyků. Na Dívce v ledu jsem pracoval tajně, jenom můj manžel věděl, že píšu detektivku. I to mě trochu povzbuzovalo – udělat krok do neznáma a napsat to, co jsem opravdu psát chtěl.
Vlastně mě překvapoval každý dílčí úspěch: když mi můj britský nakladatel řekl, že chce knihu vydat; když jsem viděl obálku; když kniha vyšla, byl jsem šťastný, že se prodalo prvních 100 kusů. Myslím, že autoři nikdy dopředu nevědí, jestli bude kniha úspěšná. Kdyby to věděli, byla by přece každá kniha bestseller!“
Ukázka z rozhovoru s Robertem Brynzou na Aktualne.cz
ROZHOVOR v magazínu JOY
Kde berete inspiraci? Odehrává se kniha v místech, která znáte?
Žil jsem 13 let v jižním Londýně, tedy v místech, kde se příběhy odehrávají, a hodně jsem se tím prostředím inspiroval. I mé postavy vycházejí z charakterů lidí, které znám nebo které jsem potkal.
Například Noční lov je volně inspirován skutečným sériovým vrahem, který děsil obyvatele Londýna dlouhých dvacet let, než ho konečně chytili. Vloupával se v noci k lidem do domů… A když ho dopadli, zjistili jsme, že žil ve vedlejší ulici! Krátce nato jsme se přestěhovali.
Ukázka z rozhovoru s Robertem Brynzou v magazínu JOY
RECENZE: Dívka v ledu
„Bryndza mistrně kreslí mnoho konfliktů, jež se ve vědomí čtenáře skládají do poutavého obrazu vypovídajícího nejenom o sérii vražd. S bohatým jazykem je to projevem literární kvality, která nepracuje jen s jednou vypravěčskou linií, jež nemusí vždy zaujmout, ale činí z kriminálního tématu vlastně bohatě vrstvený společenský román.“
Celou recenzi najdete na Novinky.cz